Jungle trekkingPeru jsme navštívili v rámci naší půlroční cesty po státech Latinské Ameriky. Byla to jedna z nejhezčích zemí celé cesty, ve které najdete suché pobřeží s písečnými dunami, nádherné hory ve střední části země a také rozlehlé amazonské pralesy. Dle místních: Costa – Sierra – Selva. Duny i hory jsme už navštívili, takže zbývalo se vydat do amazonské části.
Výlet do Amazonie začal nezapomenutelnou cestou do města Pucallpa. Z Huarazu jsme vyrazili přes vysoké hory směr La Union. Zajímavostí bylo, že autobus několikrát zastavil u silnice uprostřed ničeho, vystoupila indiánka obalená pytli, vaky, taškami s nákupem minimálně na měsíc a několika mrňousy a zmizela kamsi do stráně. Večer jsme dojeli do turisty zřejmě naprosto nedotčeného městečka La Union, kde jsme se okamžitě stali středem pozornosti, hitem dne a stočily se k nám zraky celého osazenstva autobusového nádraží. Za uslintané asistence šesti psů jsme povečeřeli na ulici kuřecí pařátek, výborné plněné brambory a jakési smažené kuličky ve sladké šťávě. Většinou jsme nepátrali po bližší specifikaci jídla, hlavně že to bylo dobrý, levný a bylo toho hodně. V pokoji a vůbec v celém městečku nešel proud, tak nezbývalo než brzy zalézt do postele a zabavit se po vzoru chudých Peruánců... Ráno měl jet ve 4:00 mikrobus do města Huanuco, už při večerním kupování lístků jsme byli důrazně upozorněni, ať hlavně nezaspíme a přijdeme určitě včas! Ovšem jak je v Latinské Americe zvykem, ve 4:00 nikde nikdo, 4:15 nikde nikdo, 4:30 se přikodrcal mikrobus a naložil naše batohy na střechu. Začali jsme poněkud zběsile objíždět město a nabírat další cestující. Nejdřív zastávka u obrovských vrat, ze kterých se vynořil pán a začal do mikrobusu nakládat nekonečné množství přepravek s jahodami. Byli jsme jahodami a jejich vůní naplněni až po střechu. Další zastávka před hotelem, chvíle čekání, bušení na vrata, pak hlasité troubení (v půl páté ráno bez milosti na plné pecky), telefonování kamsi…nakonec se po půl hodině vymotal rozespalý chlapík, vynadal řidiči, usedl na sedadlo a nerušeně pokračoval ve spánku. Cesta vedla zase překrásnými horami a výhledy z okénka byly dechberoucí. Zvlášt když jsme se několikrát na úzké klikaté silničce řítili proti jinému autu nebo se modlili, aby se ten náklaďák v protisměru někam vypařil. Naštěstí náš chladnokrevný řidič vždycky udělal nějaký zázračný manévr a kolize byla zažehnána. Ve městě Huanuco jsme po bleskovém přesunu mototaxíkem a krátkém hledání našli společnost jedoucí do našeho cíle - Pucallpy. Čekalo nás 8 hodin na zadní sedačce mikrobusu s paní, u níž by si dolňáci i horňáci rozhodně přišli na své...a s jejími holčičkami (šestiletou a šestiměsíční). Po cestě jsme zjistili, že péče o děti v Peru vypadá úplně jinak než v Evropě a v Evropě se to s tou péčí zřejmě hodně přehání. Netřeba se tedy bát pořídit si mimino. Za jízdy se přebalovalo (plenky většinou končily pod sedadlem, což dodávalo pobytu v kovové uzavřené piksle ještě větší grády), krmilo (žádné dětské přesnídávky...pěkně pikantní kuře s rýží do pytlíku, ustříhnout roh a už se to sosá...), uspávalo a kojilo. Miminko na každém hrbolu (a že jich bylo...) nadskočilo půl metru do vzduchu, ale nijak výrazně neprotestovalo. Za městem Tingo María k nám přistoupil policajt se samopalem, v oblasti se prý občas pohybují pašeráci drog, je lepší nikde nevystupovat a radši ani nezastavovat. Všude se v obrovských pytlích prodávaly lístky koky a turistu jsme ani nezahlédli. Večer jsme značně naklepaní zespodu a slisovaní ze stran konečně dorazili do Pucallpy, která leží poměrně hluboko v Amazonském pralese a je posledním městem, kam ještě vede silnice. Leží na břehu řeky Ucayali, což je největší a nejdelší zdrojová řeka Amazonky (vlastně její horní tok). Ve velkém přístavu panuje čilý ruch – vykládají se zásoby banánů a jiného ovoce, všichni přenášejí nejrůznější krabice a smlouvají o cenu. Pucallpa není moc turistická, dřív to tu žilo, ale když banditi přepadli několik autobusů na silnici do Tingo María, turistů v Pucallpě radikálně ubylo. Teď je údajně situace mnohem lepší, ale za 5 dní pobytu jsme zahlédli jen jediného blonďáka a jinak samé místní obyvatelstvo. V Pucallpě nás zaujaly tři věci. Jednak tam 90% dopravy zajišťují mototaxíky – motorka se dvěma zastřešenými sedadly vzadu, dokonce i benzínové stanice a silniční pruhy jsou uzpůsobené pro mototaxi místo pro běžná auta. Stačí mávnout a mototaxík vás doveze za pár solů, kam budete chtít a s jakýmkoli nákladem si vzpomenete - např. gauč, sklizeň cukrové třtiny nebo někajé to domácí zvířátko... Druhá zvláštní věc je místní zoologická zahrada. V Evropě jsme zvyklí, že zvířata, zvláště pak kočkovité šelmy, si můžeme prohlédnout jen za mříží, sklem, elektrickým ohradníkem, příkopem a ještě navíc zábradlím. V Pucallpě nikoliv. ZOO tu chová několik pum a jaguárů, kteří jsou jen v klecích z pletiva s velkými oky. Navíc v plotě čas od času zuřivý jaguár (nebo spíš zuřivý fotograf) udělá pořádnou díru, tudíž do klece snadno strčíte foťák, ruku, hlavu...co je libo. A třetí zajímavá věc, důvod naší výpravy, jsou výlety do džungle. U jezera Yarinacocha operuje spousta naháněčů, kteří se vám snaží vnutit jednodenní výlet po jezeře, z nich je potřeba vyfiltrovat ty, kteří nabízí i vícedenní „jungle trekking“ – putování džunglí. My jsme se domluvili s průvodcem Máriem, který vypadal důvěryhodně, předložil nám mapku a detailně propracovaný program výletu, všechno nám popsal a zdál se být velmi dobře připraven. Nakonec jsme ještě smluvili o něco nižší cenu a pak nás zcela nečekaně zavedl k sobě domů, kde nás seznámil s celou rodinou manželkou počínaje a vnučnou konče, aby získal důvěru a mohl vyinkasovat potřebnou zálohu na nákup potravin. Na druhý den ráno byl domluvený odjezd a výprava do džungle mohla začít. Ráno v přístavu nás už očekávala plně naložená loď a celá posádka – průvodce Mário, kapitán lodi Juan a kuchařka María, která byla zároveň Juanovou snoubenkou...Jeníček a Mařenka jak vyšitý. Nejprve jsme jeli dlouho a pomalu = trochu nuda = po jezeře, naštěstí to zachránili sladkovodní růžoví delfíni, kteří co chvíli vyskakovali u lodi. Pak jsme se po kanálu, kde se na břehu vyhřívali leguáni, dostali na širokou řeku Ucayali. V porovnání s ní je Labe jen takový čůrek po dešti. Na březích se v bahýnku brodili obří čápi jabiru, kormoráni a další ptáci. Kapitán zkušeným okem odhalil na stromě i maskovaného lenochoda. Večer jsme konečně dojeli do malé indiánské vesničky Tacshitea. Průvodce Mário se někam vypařil a za chvíli jsme ho zahlédli, jak obchází místní chatrče a vyptává se domorodců, jestli nemají volnou postel a jestli by mu někdo nepronajal kuchyň (bomba a vařič, které jsme s sebou vezli k sobě bohužel nějakým nedopatřením nepasovaly). Místní na nás zvědavě koukali a nevypadali, že by byli nějak zasaženi turistickým ruchem. Pak přišla ta zásadní otázka: "Ty, Mário, heleď se, jak často tyhle výlety podnikáš?" Odpověď nás maličko překvapila: „Tak dvakrát až třikrát…za rok“. Kuchyň se podařilo sehnat, kotlík na otevřeném ohni za jednou z chatrčí, kde nám María uvařila rybu a banán. Ryba plná kostí a šupin nám moc nejela (no upřímně...mně nejela, Petr snědl vždycky všude všechno) a když paní domácí viděla, co zhýčkaní Evropani nechali zbytků, neváhala, přesunula je na svůj talíř a povečeřela. Zřejmě to byla i smluvená odměna za pronájem kuchyně. Večer se na řece konala velká romanťárna – asi deset růžových delfínů se při západu slunce předvádělo přímo u břehu řeky. Okolo nás se shromáždily místní děti a trošku nechápavě sledovaly, jak si nadšeně fotíme delfíny. Nedaly pokoj, dokud jsme je jednoho po druhém taky nevyfotili a neukázali jim sama sebe na displeji. Někdo má holt radost z delfínů, někdo z toho, že se vidí na obrázku... Bohužel postel nebyl ochoten nikdo obětovat a tak nám Mário rozložil matraci s moskytiérou na verandě plovoucího domečku. Jak se ráno ukázalo, ten zřejmě fungoval i jako místní velmi populární koupelna, protože zhruba od 5 hodin ráno si hned u našich nohou celá vesnice postupně vyčistila zuby, umyla vlasy a oholila se. K snídani byla opět vařená ryba s banánem, což mě osobně příliš nepotěšilo. Během cesty jsem si zvykla na ledacos, ale představa, že si k snídani dám vařenou rybu s banánem a zapiju to kafem, mi otočila žaludek třikrát dokola. Na programu dne byla konečně dlouho očekávaná výprava do džungle. Mário nás nejdřív zavedl do jedné z chatrčí, kterou obýval jeho kamarád a náš druhý průvodce Daniel. Ten nás taky seznámil s celou svou početnou rodinou a ukázal nám svůj dům o dvou místnostech postavený na kůlech. Místní lidé to vůbec nemají jednoduché, oblast kolem řeky je záplavová a každou zimu se hladina výrazně zvedne, řeka se vylije a domy stojící u řeky srovná se zemí. Musí se odstěhovat o kus dál a když voda opadne, postavit domy nové. Lidé jsou tam ale velice přátelští, neustále v dobré náladě a nikdy by se ze své Tacshitey neodstěhovali. Daniel ve fotbalovém dresu se jménem Oliver nazul holínky, popadl mačetu, rozloučil se s rodinou a vyrazili jsme. Zamířili jsme za chatrč přes pole s jakousi zeleninou přímo k neprostupné hranici pralesa. Daniel chvíli zkoumal vysokou hradbu z houští před námi a zahlásil: „Tak třeba tudy…“ a začal se mačetou prosekávat dovnitř. Naposledy jsme si prohlédli modré nebe a zanořili jsme se do hlubin džungle. Jungle trekking byl fantastický! Daniel nám vykládal o různých stromech, o jejich použití v lidové medicíně, ukázal nám kaučukovník (jeho mléko se používá na výrobu gumy), chinovník (z něj se získává chinin, který se využívá jako antimalarikum), liány plné čerstvé vody a spoustu dalšího. Dovedl nás také k hnízdu čápů jabiru, ve kterém trůnila 4 rozcuchaná čápata. Pak se zastavil u podivné kupy z listí a hlíny a začal nadšeně křepčit okolo. Moc jsme nechápali, jaký poklad objevil. Když ale kupičku rozhrábl, z tmavé hlíny zazářila kajmaní vejce. V řece žije spousta kajmanů a jejich samice chodí poměrně hluboko do lesa klást vejce. Vůbec by nás ale nenapadlo, že se raduje proto, že chce hnízdo vykrást a vejce zpeněžit. My, takoví milovníci ještěrů, jsme mu začali rozčileně nadávat, že to přece nemůže, ať vejce nechá, kde jsou, ale on se nám jal vysvětlovat, že je bere pro děti jako nejlepší lék na kašel. To jistě... Celé hnízdo vybrakoval a zbytek cesty si v igelitce pyšně nesl 33 kajmaních vajec. Kupodivu nás po 4 hodinách vyvedl zase na světlo boží do vesničky Saposoa, kde už čekala María s Juanem a připraveným obědem – jak jinak než rybím, tentokrát ale vynikajícím. Odpoledne jsme pak strávili chytáním piraň a pozorováním ptáků. Na večeři jsme si zastavili u břehu, Mário rozdělal oheň a v kotlíku připravili výbornou večeři z čerstvých piraní. Slunce sice zapadlo, ale ještě bylo na programu noční dobrodrůžo – výprava za kajmany. Pomalu a bez motoru jsme projížděli po kanálech a čelovkami svítili na břeh. Ze tmy červeně zářila spousta očí. Mário ležel na břiše na přídi loďky a postupně nám vylovil tři malé kajmánky. Měřili přibližně půl metru a byli nádherní. Nabízel nám taky, že můžeme vylovit jednoho většího, zabít ho a mít ho k večeři. Začal se smát, když viděl zděšení v našich očích. Doma chováme ještěra a představa, že zabijeme a sníme jeho příbuzného, byla naprosto nepřijatelná. Po pomazlení a nezbytném společném fotu byli všichni tři kajmánci vypuštěni zpět do vody. Noc jsme strávili na nocovišti na břehu řeky na matraci pod moskytiérou, díky které máte v těchto končinách šanci, že se dožijete rána. Nesmíte se ovšem sítě zevnitř dotknout, protože jinak vám dotyčnou část těla komáři okamžitě propíchají skrz na skrz. Kolem páté ráno nás vzbudilo tiché nadávání, drbání a bolestivé hekání. Zkušený Mário si špatně utěsnil moskytiéru a během noci se mu pod prostěradlo přestěhovalo celé mraveniště. Protože navíc začalo pršet, tak už jsme dál nespali a vydali se na cestu po řece. Díky tomu jsme ale mohli sledovat rudý východ slunce a poslouchat zvuky ranní džungle. Cesta zpátky do Pucallpy byla zas plná zvířat a celkem rychle utekla. V jezeře Yarinacocha s neuvěřitelně teplou vodou jsme se ještě vykoupali a pak nás na konec zastihla pořádná bouřka, která s naší lodičkou pěkně zamávala, a do přístavu jsme dojeli úplně promočení. Výlet do džungle byl jedním z nezapomenutelných momentů naší půlroční výpravy. Pokud plánujete cestu do Peru a máte rádi dobrodružství, Pucallpu určitě nevynechejte! |
|